Čínský pavilon
Čínský pavilon po přestavbě, Willibald Schulmeister 1877.
Převzato z: https://promoravia.blog.cz/0908/zanile-stavby-lednicko-valtickeho-arealu
První stavbou, která překročila levý břeh Zámecké Dyje, byl Čínský pavilon, jenž vnesl do lednické zahrady orientální prvek a stal se jedním z nejopěvovanějších objektů studovaného parku. Při tvorbě nové krajinářské kompozice spojené s hloubením zámeckého rybníka se lusthaus ocitl na Čínském ostrově, který byl v pozdějších letech spojen s Grottovým ostrovem, jenž se dnes nachází v mapových průvodcích parkem pod názvem Paví. K objektu přicházel návštěvník přes Čínský most, jehož kopie je v parku k vidění i dnes.
Pavilon či rotunda, jak byl někdy nazýván pro svůj stav, byl postaven pro potřeby uložení šesti hedvábných ručně malovaných čínských tapet, které původem pocházely z Versailles a jež měly být za Velké francouzské revoluce převezeny kardinálem Poligniacem do Vídně, kde je měl koupit kníže Alois I. Josef z Liechtensteina. Zpracováním plánů byl i tentokrát pověřen architekt Josef Hardtmuth, jenž se nejspíš inspiroval Konfuciovým domem v královské zahradě v Kew od Williama Chamberse, přesto však měla lednická rotunda podle tradice spíše kopírovat čínský pavilon v Malém Trianonu v královské zahradě ve Versailles. Podle informací vycházejících z Witzanyho knihy Die Marktgemeinde Eisgrub byl návrh realizován tesařským mistrem Daunem v roce 1795.
V rozmezí dnů 26. května – 7. června roku 1834 se na objektu uskutečnily drobné tesařské práce v hodnotě: 13 zlatých 15 krejcarů v hotovosti za mzdy, 17 zlatých 7 krejcarů za koupený materiál a 2 zlaté 16 2/4 krejcarů za materiál z tzv. vlastních zdrojů.
O dva roky později, tj. 1836, byl lusthaus opravován podle projektu architekta Josefa Poppelacka. Poppelackovu přestavbu je možné spatřit například na Reimově kolorovaném leptu s datem 9. června 1839, přičemž v dané podobě zůstal pavilon až do roku 1848, kdy byl z důvodu dezolátního stavu stržen a podle plánů a tehdejších představ o Orientu znovu postaven za vlády knížete Aloise II. z Liechtensteina na návrh architekta Jiřího (Georga) Wingelmüllera.
Ale teprve začátkem roku 1860 byly dokončeny (mj. sklenářské) práce na střešní kostrukci pavilonu. Stavba byla pravděpodobně dostavěna pod vedením bývalého kresliče Johanna Heidricha (vedl i dostavbu lednického zámku či výstavbu kaple sv. Huberta), neboť Wingelmüller 6. srpna roku 1848 ve Vídni z důvodu pracovního vyčerpání zemřel. Z účetního materiálu navíc víme, že se na obou stavbách podílel mimo jiné i stolařský vídeňský mistr Josef Winglmüller, lednický sklenářský mistr Peter Schreiner, vídeňský klempířský mistr Samuel Kaschka, dále pak kamenický mistr Georg Schebesta, lednický mistr zámečník Karel Ježek, kovář Simon Beer, lednický truhlář Franz Rechberg, lednický kameník Karl Kern či valtický tesařský mistr Anton Klein. Malířskou výzdobou byl pověřen c. k. dvorní malíř Josef Geyling z Vídně (Vídeň 10. prosince 1799 – Hütteldorf u Vídně 15. června 1885), který pro knížete z Liechtensteina pracoval i v pozdějších letech, kdy se například podílel na nové malířské výzdobě interiérů v Minaretu.
Přilehlé přístaviště, doplňující představu Orientu, bylo navrhnuto tak, že zvolna kopírovalo reliéf samotného ostrova a podle vyobrazení z dochovaného plánu zabíralo dostatečný prostor pro ukotvení až sedmi výletních lodiček. Iluzi Dálného východu měly navodit například i čínské vázy, umístěné na hrázi přístaviště. Pro návštěvníka parku byl však nejspíš ještě zajímavější pozoruhodný portál, tvořený ze dvou velrybích čelistí, které společně s cínovými sochami čínských lvů rámovaly cestu k lusthausu. Následně měl být objekt obnoven ještě jednou, tentokrát za Aloisova syna – Jana II. Dobrotivého, přičemž rekonstrukcí byl pověřen tehdejší knížecí architekt Karel Weinbrenner.
V roce 1891 byl tedy vyhotoven předběžný stavební rozpočet prací, kde se počítalo s částkou 900 zlatých na potřebnou opravu soklu. K této renovaci máme dochovaný plán s datem srpen 1891 a s architektovou signaturou. Přesto k realizaci nedošlo, neboť se stejná položka objevuje i v roce 1892 a v téže roce, z důvodu dezolátního stavu a vysokých nákladů, byl objekt stržen.
Zajímavostí je, že stavba se objevuje i na plánu lednického parku s přípisem z ro ku 1896. V tomto případě jde ale pravděpodobně o zaznačení případného pozůstatku půdorysu. Dnes je místo zvýrazněno kruhovým násypem, na kterém se ještě před válkou vysazovala krupna a v roce 2000 zde byla vysazena Sophora japonica. Velká část přilehlého přístaviště je zasypána a v trávě je možné nalézt pískovcové úchyty držící velrybí čelisti.
Samotný pavilon byl dvanáctibokou, nikoliv desetibokou, dřevěnou stavbou, přičemž každá stěna byla 8,5 stop dlouhá a po ochoz střechy 4 sáhy 3 palce vysoká (dolnorakouský či vídeňský palec = 0,0263 metrů). Zvenku byl objekt ozdoben čínskými motivy a obklopen galerií, tvořenou tematicky zdobenou balustrádou s 24 sloupy nesoucími pagodovitou střechu samotné galerie. Do budovy bylo možno vejít šesti různými vchody, nacházejícími se střídavě mezi jednotlivými stěnami s tapetami. Původně měl pavilon stát na dvoustupňovém kamenném podstavci, do kterého vedla dvě šestistupňovitá schodiště. Podle plánů se jeví, že sokl tvořily dřevěné piloty zapuštěné do zpevněného (snad kamenného) podloží. Dvanáct dřevěných stěn neslo orientální střechu, na jejíchž okrajích byly zvonečky a na vrcholu se skvěl vysoký jehlanovitý štít s lucernou. Na Poppelackových plánech je možné pozorovat jisté úpravy střešní konstrukce, kdy byl pagodovitý tvar střechy zjednodušen. Nejrozsáhlejší renovace a výstavba nového pavilonu proběhla právě za Jiřího Wingelmüllera, čímž se razantně změnil i samotný exteriér. Základní půdorys byl zachován – stále se jednalo o dvanáctibokou stavbu, do níž se dalo dostat šesti různými vchody. Tomu však mělo být přizpůsobeno schodiště, které podle plánu lusthausu i s přístavištěm vedlo ke každému vchodu zvlášť, což byl rozdíl oproti předchozím variantám. Přesto pro absenci plánů k této přestavbě musíme zůstat pouze u spekulací, zda k této úpravě nakonec došlo, neboť na Weinbrennerově plánu, týkajícím se opravy soklu z roku 1891, jsou zakreslena pouze tři přístupová schodiště. U Weinbrennerova plánu se navíc setkáváme i s vnitřním rozměrem stavby, tj. průměr 9,90 metrů (bez přilehlé galerie).
Pavilon byl nad povrchem terénu vyzdvižen o 0,85 metrů, přičemž samotný sokl (z velké části zapuštěný do země) tvořil 1,5 metru a galerie obíhala hlavní část budovy ve vzdálenosti kolem 2 metrů. Největší změnou byla právě Wingelmüllerova přestavba Čínského pavilonku. Stavba dostala nový háv v podobě větší barevnosti, vycházející z tehdejších představ o dalekém Orientu a odpovídající již historismu. Pagodovitá střecha byla zkrášlena kromě zvonků i čínskými draky a vstup z přístaviště zdobili zinkoví lvi. Z velkého množství dochovaných rysů a detailních nákresů je asi nejpozoruhodnější Wingelmüllerův meditující Číňan v tureckém sedu, umístěný nad vchodem (vchody?) do pavilonku společně s motivem draka. Interiér tohoto lusthausu tvořily čínské ručně malované hedvábné tapety, jež vyobrazovaly, cituji: „Ein Chineser, der über die Brücke reitet, wegen seinem Pferd – Gasthaus in Gebirgsgegend – Chineser die vom Jahrmarkt zu Hause reiten – Der Prinzenzug – Der Einzug des Kaisers – Eine chinesische Hochzeit und eine chinesische Jagd.“
Jedna z tapet se údajně ztratila během převozu do Vídně. Později ji ale nalezl jeden Žid, a jak se pak nejspíš sám přiznal, nechal se na ni vypodobit i s rodinou – na památku. Iluzi Orientu dotvořilo vybavení v čínském stylu s porcelánem, nábytkem a výšivkami, jehož velká část se po roce 1892 stala součástí depozitáře a inventáře čínského salonku na lednickém zámku. Tapety se po zrušení objektu také uložily do lednického zámku a později byly instalovány do oktogonového sálu na zámečku Belveder u Valtic a po druhé světové válce byly odvezeny zpět do depozitáře na lednický zámek.
Lyčka
Kopie Zvonkového/Čínského mostu dnes...
Zdroj: archiv autora
