Chrám Slunce

 

 

Jednou z nejstarších staveb v lednickém parku byl Chrám Slunce (někdy nazýván i jako Dianin chrám, Templ či der Sterntempel), který původně stával na pravém břehu řeky Dyje, v místech bývalé klasicistní zahrady, tzv. Hvězdy, koncipované východně v tzv. Dolním lese již v roce 1692. Roku 1788 je v souvislosti s ní poprvé zmiňován letohrádek, na němž v tom roce probíhaly renovační práce. Autorem původního letohrádku podle autora Jiřího Kroupy by mohl být knížecí a císařský dvorský architekt Isidor Marcel Amandus Canevale (Ganneval), který zemřel v roce 1786, tedy o dva roky dříve, než byl objekt renovován, (nikoliv stavěn). V roce 1794 se vládnoucí kníže Alois I. Josef rozhodl postavit nový chrámek, (tentokrát ?) z přírodního kamene. 

 

Realizací stavby byl pověřen architekt Josef Hardtmuth, přičemž stavební práce byly zahájeny v srpnu uvedeného roku a dokončeny následujícího léta. Po náhlé smrti vládnoucího knížete roku 1805 se stal hlavou primogenitury rodu mladší Aloisův bratr – Jan I. Josef z Liechtensteina. S nástupem nového knížete nastala i změna pojetí lednického parku, čímž došlo k přenesení centra pozornosti z bývalé Hvězdy (klasicistního parku) do prostoru na levé straně řeky Dyje. Podle mého dosavadního výzkumu muselo po roce 1805 dojít k přemístění Chrámu Slunce blíže k nově hloubenému zámeckému rybníku, tedy nikoli na nově vytvořený ostrov, jak uvádí současná literatura. Tento poznatek vyplývá jednak ze studia dobové literatury, ale hlavně z dochovaných plánů lednického parku, ve kterých lze nalézt u velkého rybníka kruhovou stavbu nazývanou jako Templ neboli chrám. Chrám Slunce tak ztratil své výsadní postavení a stal se „pouhou“ součástí nové parkové kompozice. K odstranění stavby došlo mezi lety 1820–1824, neboť na indikační skice stabilního katastru (1824), a tedy ani na pozdějším tzv. Císařském povinném otisku map stabilního katastru (1826), se chrámek nevyskytuje. 

 

Samotný Templ, jak dokládá dobová literatura i ikonografické prameny, tvořilo osm dórských sloupů nesoucích zdobenou římsu s kopulí a stojících asi na 2–3 metrovém soklu s výklenkem, kolem něhož se ze dvou stran vinulo rampovité schodiště se zábradlím, a díky své výšce umožňoval výhled do všech alejí. Stejně tak jako sokl, který byl také chráněn bradlím a skýtal návštěvníkovi tentýž krásný pohled. Vnitřek kopule byl vymalován dekorativním malířem Franzem Antonem Hurtelem a vídeňským církevním malířem Johannem Meidingerem a římsa nesla nápis RERUM PRODUCTORI, ENTIUM CONSERVATORI [TVŮRCI VĚCÍ, ZACHRÁNCI BYTOSTÍ].

 

Šlo tedy o klasicistní oktogon, jenž byl středem Hvězdy a ze kterého vybíhalo osm (původně sedm) alejí vysázených vlašskými topoly (později jírovci), přičemž každá byla zakončena překvapující dominantou: 

I.  Severním směrem vedla alej k vysoce klenutému mostu přes Starou Dyji, kterou rámovaly smuteční vrby (přibližně 150 metrů pod soutokem Dyje a Zámecké Dyje).

 II. N a severovýchod končila alej u římského triumfálního oblouku, který byl ozdoben nápisem DIVE JULIANO IMPERATORI (BOŽSKÉMU CÍSAŘI IULIÁNOVI). V ro ce 1798 byly na den Ruin provedeny malířské a pomocné práce.

III.  Východní alej původně končila u slowakische Bauernzimmer. Šlo o dřevěnou hranici dříví – z vnějšku jednoduchou a nevzhlednou, která ukrývala dvě krásně malované rolnické místnosti. Bylo zde navíc i shromaždiště pro krmení jelenů chovaných v přilehlé oboře.

 IV.  Jihovýchodním směrem vedla alej ke gotickému (loveckému) domu, stojícímu na rozlehlé louce s půdorysem podobným půdorysu kaple. Podle dobového popisu šlo o jakýsi antický druh stavby, obohacený čtyřmi věžičkami, okny s barevnými skleněnými tabulemi a lomenými oblouky. I zde se měl nacházet nápis, vyvedený gotickým tiskacím písmem: AETAS MEDIA, MEDIUM AUTEM TENE(U)RE BEATI (STŘEDOVĚK, PŮLE CESTY K BLAŽENOSTI/STŘEDOVĚK, STŘED ŠTĚSTÍ). Gotický dům měl být v roce 1797 vyzdoben sochařskými pracemi od vídeňského sochaře Vogela. Stavba figuruje již na Rudzinského mapě pod názvem gloriet.

 V. Jižním směrem vedla alej k lednickým selským usedlostem v Dlouhé (dnešní Slovácké) ulici a navazovala na původní parkovou úpravu francouzského stylu v prostoru dnešního Růžového rybníka. 

VI.  Jihozápadní alej směřovala k zámeckým jízdárnám. 

VII. Západním směrem vedla alej až k Zámecké Dyji a průhled končil u Labutího jezera s vodotrysky. 

VIII.  Severozápadní alej byla ukončena tureckou věží s mešitou – Minaretem.

 

Lyčka