Zářivému bohu Apollovi a jeho Múzám - listopad/prosinec 2019
Bohu slunce, ochránci Múz a umění, dvojčeti Diany nechal polní maršál Jan I. Josef kníže z Lichtenštejna vystavět podle plánů knížecího stavebního ředitele a architekta Josepha Kornhäusela v letech 1817-1819 na břehu Mlýnského rybníka Apollův chrám, který je v českém prostředí nepřesně znám jako Apollónův chrám. Lichtenštejnové totiž dávali přednost latinské podobě jména před řeckým. I proto je například Rendez-vous nazýváno Dianiným a ne Arthemidiným chrámem. A jako i jiné odpočinkové stavby mezi Valticemi a Lednicí, i tento salet ozdobily basreliéfy od vídeňského sochaře Josepha Kliebera. Zde se navíc nachází největší plastické výtvarné dílo v dnešním Lednicko-valtickém areálu.
Zobrazuje samotného boha Apolla řídícího sluneční vůz. Apollo tu zaujal místo starého antického božstva Sola čili Hélia. Jeho každodenní povinností bylo ve zlatém voze, taženém čtyřmi okřídlenými koňmi, jakožto ztělesněním slunce, putovat od dalekého východu k dalekému západu na ostrov Blažených. Tam se jeho koně vykoupali a napásli a Hélios následně ve svém nádherném člunu odplouval po vodách oceánu zpět na východ, kde druhého dne jeho pouť opět začínala.
Přestože se ke slunečnímu vozu nemohl nikdo přiblížit, neboť by každého svým žárem spálil, bůh Apollo s vavřínovým věncem kolem hlavy je na saletu zachycen v průvodu, ba navíc zde plní roli jiného antického boha – Bakcha. Jeho sluneční vůz, taktéž tažený čtyřmi koňmi, doprovází tančící průvod ženských postav a amorů směřující k rákosí, ve kterém je v levé části basreliéfu znázorněn bůh vody držící položenou urnu s vytékající vodou. Dané božstvo je zřejmě zároveň i bohem tohoto konkrétního místa. Na výjevu tak došlo k propojení slunečního boha Apolla, po němž nese celá stavba své jméno, a zmíněného vodního božstva, neboť salet stojí záměrně na břehu rybníku a sloužil jako rozhledna – na lednické rybníky a rybník Nesyt.
Motiv vody následně znázorňují další čtyři lunetové basreliéfy nacházející se v průčelí budovy.
V prvním je zcela vlevo zachycen bůh moří Neptun, jak na voze z lastury odváží svou manželku Amfitrítu. Ta byla dcerou mořského boha Nérea a jeho manželky Dóridy. Jelikož byla jednou z nejkrásnějších mořských bohyň, Neptun se do ní zamiloval. Amfitríta se ale bála za něj provdat, a tak utekla na nejzazší konec moře, kde našla úkryt u obra Atlanta. Neptunův delfín ji přesto vypátral a ona se za vládce moře nakonec provdala, čímž se stala i spoluvládkyní celé mořské říše. Sídlila ve zlatém paláci v mořských hlubinách a porodila syna Tritóna – napůl člověka a napůl rybu.
Na další lunetě je zachycena jedna z Nereid držící nad hlavou lasturu s ovocem, druhá pluje na lastuře a obě doprovází právě malý Tritón.
Třetí basreliéf zřejmě zachycuje bohyni Leukotheu, jak tiší svým závojem rozbouřené moře. Ani zde nechybí malý Tritón, jenž se jí drží, zatímco jiný vedle ní nese lasturu s plody moře. Poslední výjev je snad zvěčněním již zmíněné bohyně Leukothei se svým synem Palaimónem. Samotná bohyně se původně jmenovala Ínó a byla dcerou thébského krále Kadma a jeho manželky Harmonie. Stala se manželkou orchomenského krále Athamanta poté, co zapudil svou ženu Nefelé, bohyni oblaků. Stala se tak zároveň macechou dvěma jeho dětem, které nenáviděla a nakonec je cestou intrik dostala z manželova domu. Tomu následně porodila syny Learcha a Melikerta, avšak dlouho šťastni nebyli. Nejvyšší bůh Jupiter zplodil se sestrou Ínó syna BAKCHA a poslal ho k ní na vychování. Tím ale rozpoutal hněv své manželky Junony, jež přivodila Athamantovi šílenství, v němž zabil syna Learcha a chtěl zabít i Melikerta. Ínó mu jej však vytrhla z rukou a vrhla se i se synem do moře. Za své činy nejenže nebyla potrestána, ale naopak byla i s Melikertem přijata mezi mořské nymfy a oba byli povýšeni mezi bohy. Jejich jména byla tím okamžikem změněna: Ona byla poté nazývána Leukotheou a on Palaimónem. Stali se ochránci plavců, vždy připraveni ku pomoci tonoucím.
Ve cviklech zaklenuté krychlové nástavby Apollova chrámu se nacházejí dvě ženské postavy, držící ve vztažených rukou vavřínové věnce. Jde o symboly vítězství personifikované do podoby bohyně Niké. Po stranách nástavby je dále umístěna dvojice soch. Na levé straně jde o NÉREIDKY, která buď rybu drží, nebo ryba u jejich nohou leží. Na straně pravé jde jednak o sochu delfské věštkyně Pýthie s vavřínovým věncem kolem hlavy a s miskou v pravé ruce, jednak o Múzu Euterpé, jejíž atribut, píšťala sýrinx, však dnes již chybí.
V centrální části je ještě možné spatřit putti držící mezi sebou Apollovu lyru, přičemž je v jejím podstavci umístěn dlouhý krk labutě jakožto jeden z atributů tohoto boha.
Stavba samotná sloužila jako místo rozhledu na lednické rybníky a jejich okolí a jak dokládají dobové průvodce, naopak nejhezčí pohled na ni byl z Hraničního zámečku, odkud bylo při svítání možné sledovat východ slunce. Hosté knížete z Lichtenštejna tedy brzy ráno pozorovali symbol, a sice jak bůh slunce se svým slunečním vozem taženém čtyřspřežením stoupá na nebesa a nad svůj chrám...
Literatura:
Kordiovský, Emil: Lednicko-valtický areál a jeho památky. Praha 2003.
Bahník, Václav a kol.: Slovník antické kultury. Praha 1974.
Cimrhanzl, Tomáš: Antická mythologie. Praha 1999.
Graves, Robert: Řecké mýty 1 a 2. Plzeň 1996.
