Zaniklé dominanty Lednicko-valtického areálu (III.) - listopad/prosinec 2015
V minulých dílech jsme pomyslně procházeli lednickou zahradou v době vlády bratrů Aloise I. Josefa a Jana I. Josefa z Lichtenštejna. Dnes naše putování zakončíme mimo tento park – v Bořím lese, ve Valticích a v alejích spojujících (nejen) knížecí sídla.
Gloriet
Dosud málo známou stavbou, která se nacházela právě v Bořím lese, je tzv. Gloriet. Nešlo o lovecký zámeček, ale o pavilon (lusthaus), jehož počátky můžeme hledat v letech 1791-1792, kdy byly v prostoru mezi stávajícími alejemi směřujícími do Břeclavi a Ladné vybudovány nové cesty a v místě jejich protnutí došlo k výstavbě pavilonu.
Z archivních pramenů pojednávajících o Glorietu se dochovaly bohužel jen zlomky, stejně jako se prozatím nepodařilo nalézt nějaké jeho vyobrazení či plány. Stavba navíc nebyla významným předmětem zájmu ani v dobové literatuře. Přesto z toho mála informací, co máme k dispozici, víme, že objekt vznikl za vlády knížete Aloise I. Josefa z Lichtenštejna, který byl hlavou primogenitury, tedy prvorozenecké linie, rodu do roku 1805, kdy náhle zemřel a rodového dědictví se ujal jeho mladší bratr Jan I. Josef. Pro absenci archivních podkladů tedy nemůžeme s jistotou říci, kdo byl pověřen vypracováním návrhů stavby, popřípadě kdo tyto plány uskutečnil. Do časového období nejlépe zapadá zahradní inženýr, architekt a správce adamovských železáren, Karel Rudzinsky, podle jehož návrhů vzniklo v roce 1790 zámecké divadlo ve Valticích, a který byl v roce 1794 přeložen z Valtic a Lednice do Brna. Již v průběhu roku 1793 byl ale správou Valtic a Lednice pověřen architekt a pozdější stavební ředitel Josef Hardtmuth.
Vezmeme-li ale v úvahu, že realizací stavby byl pravděpodobně pověřen Karel Rudzinsky, vyvstává otázka, zda se budovalo podle jeho plánů či podle plánů jeho předchůdce - Isidora Marcela, knížecího architekta i jednoho ze tří dvorských a císařských architektů, dle nějž byla realizována například parková úprava v zámeckém parku Laxenburg jižně od Vídně.
Rok po smrti Jana I. Josefa (1837), nechal jeho syn a nový vládnoucí kníže Alois II. z Lichtenštejna strhnout starý Gloriet a na témže místě vystavět nový - patrně podle plánů architekta Josefa Poppelacka. Pravděpodobně jej tvořilo 8 sloupů, přičemž každý z nich byl vysoký kolem 8,5 metrů. Navíc byly podezděné a stály zvenčí po obvodu samotného kruhového soklu. Za sloupy se pak nacházelo 8 postranních stěn s celkovým obvodem zhruba 23 metrů. Do objektu se dalo dostat po schodišti vedoucím asi ze čtyř stran. Podobně jako celá stavba byl osmiboký i strop.
Dále máme doloženo, že se v roce 1872 uskutečnila oprava střešní konstrukce a v roce 1891 byl vytvořen předběžný rozpočet na znovuvystavění Glorietu. Ačkoli se počítalo s nákladem 1 500 zlatých, k realizaci zřejmě na pokyn samotného knížete Jana II. z Lichtenštejna už nedošlo.
Přesto pravděpodobně ještě k jedné přestavbě či znovuvýstavbě po roce 1837 dojít muselo, protože na pozdějších katastrálních mapách je zakreslen půdorys soklu objektu s tím rozdílem, že místo 8 sloupů je jich již 12 – odpovídá-li sloupoví skutečnému stavu. Jestliže byl rok 1891 skutečně rokem zániku stavby, muselo k této renovaci patrně dojít po opravě střešní konstrukce v roce 1872, neboť na mapě s datací 1868 nejsou náznaky žádných změn.
Letohrádek ve valtické zámecké zahradě
Případnou zmenšeninu Glorietu můžeme hledat i ve valtické zámecké zahradě. Zde existovala stavba, jež je v literatuře a v jiných pramenech uváděna jako letohrádek, templ, ale též „gloriett“, a jejíž podoba je nám taktéž neznámá.
Stavba měla dvojitou podlahu zakrývající dřevěný rošt a svrchu byla zastřešena plechovou krytinou. Sloupy pak byly použity z „Redutního sálu“ valtického zámku. Letohrádek se patrně velmi podobal jiným objektům tohoto typu v krajinářských zahradách symbolizujících tehdejší módní vlnu, a tvořících tak odpočinkové a vyhlídkové místo šlechty při procházkách parkem.
Valtický gloriet se nacházel na Barnabášově vrchu, tj. na nejvyšším místě valtické zámecké zahrady, a umožňoval návštěvníkovi pohled do parku a přilehlého okolí. Postaven byl na popud knížete Aloise I. Josefa v roce 1798 nad umělou jeskyní s křížovým půdorysem na konci jedné z alejí vedoucích do pravidelné francouzské zahrady. Objekt tak s velkou pravděpodobností vznikl podle plánů knížecího architekta Josefa Hardtmutha. Další zmínku o něm máme až z dobového tisku Patriotisches Tageblatt z roku 1804, kde se lze dočíst, že tvořil společně s valtickým čínským pavilonem jakési dominanty parku, které se velikostně blížily stavbám lednickým. Větší objekty by již nezapadaly do celkového měřítka valtické zámecké zahrady.
V roce 1833 vyžadoval letohrádek kvůli dezolátnímu stavu nutnou rekonstrukci. Bylo zapotřebí nové střechy s plechovou krytinou, vyhotovení roštu (původní byl shnilý) a položení nové dvojité podlahy. Kníže Jan I. Josef nehodlal připustit zánik stavby, a proto byl vypracován rozpočet v ceně 1 200 zlatých vídeňské měny.
V letech 1840-1841 je ale lusthaus už popisován jako ruina, a tak byl nakonec za nového knížete Aloise II. v roce 1845, potažmo 1846, stržen. Do dnešních dnů se zachovala pouze umělá jeskyně, známá v lidovém povědomí jako Peklo.
Obelisky
Kromě glorietů se na lednickém a valtickém panství rozmohlo také vztyčování obelisků, záležitost na Moravě do té doby nevídaná. Stavební rozmach těchto objektů započal za vlády knížete Aloise I. Josefa, neboť právě tehdy vznikl jediný dodnes existující obelisk, nacházející se v aleji směřující od lednického zámku k obci Přítluky. Obelisk stojí na dubových pilotech a podezdívce z pálených cihel a jeho výška činí cca 23 metrů. Hardtmuthem jednoduše navržený památník byl vystavěn z kamenných kvádrů (asi 50 x 20 x 30 cm) roku 1798 mj. za účelem vzpomínky na uzavření nepříliš slavného míru v italském Campo Formiu mezi revoluční Francouzskou republikou a Rakouskem 17. října 1797. Dnes se tomuto monumentu nesprávně říká Facka!
Další obelisk měl být schválen 7. prosince 1800, ale o jeho případné realizaci nejsou žádné zprávy.
Stavební tradice dále pokračovala a vyvrcholila za vlády Aloisova mladšího bratra Jana I. Josefa. Dne 29. září 1810 mělo dojít ke schválení plánu na stavbu jiného obelisku, podle místní pověsti nazývaného Facka (die Watschensäule), umístěného na půli cesty mezi Valticemi a Lednicí, na vyvýšenině nedaleko obce Hlohovec. S realizací se podle Hardtmuthova plánu začalo o rok později, tj. v roce 1811 a v roce 1867 došlo k jeho demolici. V současné literatuře se uvádí, že se tak stalo kvůli zásahu bleskem. Z důvodu neznalosti všech souvislostí byla pověst o knížecí facce později nesprávně spojena s tehdy již jediným a stále existujícím obeliskem.
Podle sdělení v dopise správy velkostatku ve Valticích lichtenštejnské knížecí kanceláři ve Vídni ze dne 16. února 1870 měl být jeden obelisk vztyčen též v roce 1813. Šlo o monument nacházející se na staré cestě vedoucí do Schrattenbergu, jež navazovala na ulici Růžovou, a který měl tak tvořit protipól památníku za Lednicí. Je-li datace 1813 správná, musel být objekt postaven za architekta a stavebního ředitele Josefa Jiřího Kornhäusela, jenž nastoupil do knížecích služeb 1. dubna 1812 a jako i v jiných případech dokončil, popřípadě realizoval objekty podle Hardtmuthových plánů. Z dopisu dále vyplývá, že v roce 1869 obelisk poškodil mráz a ještě ve stejném roce Jan II. z Lichtenštejna rozhodl, že v zimě dojde k jeho odstranění. Stalo se tak v březnu roku 1870, přičemž jeho zbytky měly být prodány jako starý stavební materiál.
Poslední obelisk měl vzniknout na nově vybudovaném ostrově uprostřed Prostředního rybníka a jeho výška měla dosahovat 13 sáhů, tj. kolem 24,7 metrů, čímž by šlo pravděpodobně o nejvyšší obelisk v dnešní krajinné kompozici Lednicko-valtického areálu. Zánik objektu bývá spojován se stavbou nové hráze rybníka.
Ve všech případech netvořil obelisky celistvý monolit, jako tomu bývalo ve starověkém Egyptě, ale byly stavěny z jednotlivých kamenných kvádrů. Samotná základna na obdélníkovém či čtvercovém půdorysu tak nesla římsou oddělený několik metrů vysoký jehlan.
Jak již víme, do dnešního dne se zachoval pouze jediný, a to ten nejstarší z roku 1798. Kromě toho známe z dobových plánů a rytin aspoň podobu obelisku ve Valticích a obelisku Facka.
Prameny a literatura:
Moravský zemský archiv v Brně, fond F 94 Velkostatek Valtice, kart. 214, 362 a 364; fond F 30 Lichtenštejnská ústřední účtárna Bučovice, inv. č. 23992.
Novák, Zdeněk: Zámecká zahrada. In: Kordiovský, Emil (ed.): Město Valtice. Břeclav 2001.
Wilhelm, Gustav: Joseph Hardtmuth 1758–1816. Architekt und Erfinder. Wien–Köln 1990.
S-t-k: Die Merkwürdigkeiten zu Eisgrub in Mähren. Auf Veran- lassung zweier im patriotishen Tageblatt Nro. 6. und 11. 1804, gemachten Anfragen beschriben und aus diesem besonders abgedruckt. Brünn [1804].
