Zaniklé dominanty Lednicko-valtického areálu II.
V předchozím díle jsem se snažil přiblížit historii Chrámu Múz a lázní v lednickém parku. Dnes naší pomyslnou procházku po parku zakončíme, a to u tamních dvou dříve pravděpodobně nejvýznamnějších staveb.
Čínský pavilon
Čínský pavilon byl prvním objektem zbudovaným na levém břehu Zámecké Dyje - do lednické zahrady vnesl prvek Orientu. Při tvorbě nové krajinářské kompozice spojené s hloubením Zámeckého rybníka se tento lusthaus ocitl na Čínském ostrově (dnes Paví ostrov), který byl v pozdějších letech spojen s ostrovem Grottovým.
Pavilon byl postaven za účelem uložení šesti hedvábných, ručně malovaných čínských tapet, jež původně pocházely z Versailles, a které měly být za Velké francouzské revoluce převezeny kardinálem Poligniacem do Vídně a prodány knížeti Aloisi I. Josefu z Lichtenštejna.
Zpracováním plánů byl pověřen architekt Josef Hardtmuth, jenž se nejspíš inspiroval Konfuciovým domem v anglické královské zahradě v Kew od Williama Chamberse. Přesto však měla lednická rotunda podle tradice kopírovat spíše čínský pavilon v Malém Trianonu ve francouzské královské zahradě ve Versailles. Návrh pak měl být realizován tesařským mistrem Daunem v roce 1795.
Pavilon byl dvanáctibokou – nikoliv desetibokou, jak uvádí současná odborná literatura – dřevěnou stavbou, přičemž každá stěna byla 8,5 stop (dolnorakouská, příp. vídeňská stopa = 0,316 m) dlouhá a po ochoz střechy 4 sáhy 3 palce vysoká (dolnorakouský či vídeňský palec = 2, 63 cm a sáh 1, 896 m), tzn. měla rozměry přibližně 2,7 x 7,7 metru. Zvenku byl objekt ozdoben čínskými motivy a obklopen galerií, tvořenou tematicky zdobenou balustrádou s 24 sloupy nesoucími pagodovitou střechu samotné galerie. Do budovy se dalo vejít šesti vchody. Dvanáct dřevěných stěn neslo orientální střechu, na jejíchž okrajích byly zvonečky a na vrcholu se skvěl vysoký jehlanovitý štít s lucernou.
V roce 1836 byl lusthaus opravován podle projektu architekta Josefa Poppelacka. Na dochovaných plánech je pak možné pozorovat jisté úpravy střešní konstrukce, kdy byl pagodovitý tvar střechy zjednodušen.
Přesto nejvýznamnější renovace, tj. stržení a vystavění nového pavilonu, začala v roce 1848 pod vedením dalšího významného knížecího architekta Jiřího Wingelmüllera. Nová výstavba neskončila o rok později, jak uvádí současná literatura, ale objekt byl zastřešen až roku 1860.
Wingelmüllerovou přestavbou se razantně změnil i samotný exteriér. Základní půdorys byl zachován – stále se jednalo o dvanáctibokou stavbu, do níž vedlo šesti různých vchodů; objekt ale dostal nový háv v podobě větší barevnosti, vycházející z tehdejších představ o dalekém Orientu a odpovídající již historismu. Pagodovitá střecha byla zkrášlena, kromě zvonků ji zdobili i čínští draci, a vstup od přístaviště střežili zinkoví lvi. Z velkého množství dochovaných rysů a detailních nákresů je asi nejpozoruhodnější Wingelmüllerův meditující Číňan v tureckém sedu, umístěný nad jedním, či nad všemi vchody do pavilonku společně s motivem draka.
Následně měl být pavilon obnoven ještě jednou, tentokrát za Aloisova syna Jana II. Dobrotivého a rekonstrukcí byl pověřen tehdejší knížecí architekt Karel Weinbrenner. Dezolátní stav objektu a vysoké náklady na eventuální opravu však pravděpodobně zapříčinily konečné rozhodnutí vládnoucího knížete Jana II. z Lichtenštejna o jeho zbourání. Demolice se uskutečnila od 12. května do 2. července 1892 a náklady činily 398 zlatých 10 krejcarů za práci; získaný materiál byl celkově oceněn na 25 zlatých 44 krejcarů.
U Weinbrennerova plánu se navíc setkáváme i s vnitřním rozměrem stavby o průměru 9,90 metrů (bez přilehlé galerie). Pavilon měl být nad povrchem terénu vyzdvižen o 0,85 metrů, přičemž samotný sokl (z velké části zapuštěný do země) měl tvořit jeden a půl metru a galerie měla obíhat hlavní část budovy ve vzdálenosti zhruba dvou metrů.
Dnes je místo zvýrazněno kruhovým násypem, na kterém byl v roce 2000 vysazen jerlín japonský. Velká část přilehlého přístaviště je zasypána a v trávě lze nalézt pískovcové úchyty držící velrybí čelisti, jež kdysi zkrášlovaly přístupovou cestu od čínského přístaviště k lusthausu.
Jak již bylo uvedeno, interiér zdobily čínské ručně malované hedvábné tapety s následujícími motivy: Číňan jedoucí na koni přes most, Hostinec v horské krajině, Číňané jedoucí z trhu domů, Průvod prince, Příchod císaře, Čínská svatba a čínský lov.
Iluzi Orientu dotvořilo vybavení v čínském stylu s porcelánem, nábytkem a výšivkami, jehož velká část se po roce 1892 stala součástí depozitáře a inventáře čínského salonku v lednickém zámku. Tapety byly po zrušení objektu také uloženy do lednického zámku a později instalovány do osmiúhelného sálu na zámečku Belveder u Valtic. Po druhé světové válce se ovšem vrátily zpět do depozitáře v lednickém zámku.
Chrám Slunce
Poslední a zároveň jednou z nejstarších staveb v lednickém parku byl Chrám Slunce (někdy nazýván i Dianin chrám, Templ či der Sterntempel), který původně stával na pravém břehu řeky Dyje, v místech bývalé klasicistní zahrady, tzv. Hvězdy.
V roce 1794 se vládnoucí kníže Alois I. Josef rozhodl strhnout původní letohrádek, jehož autorem pravděpodobně mohl být knížecí a císařský dvorský architekt Isidor Marcel Amandus Canevale, a postavit nový chrámek, tentokrát z přírodního kamene. Realizací stavby byl pověřen architekt Josef Hardtmuth, přičemž práce byly zahájeny již v srpnu uvedeného roku a dokončeny následujícího léta.
Po náhlé Aloisově smrti (1805) nastala spolu s novým knížetem, jeho mladším bratrem Janem I. Josefem z Lichtenštejna, i změna pojetí lednického parku, čímž došlo k přenesení centra pozornosti z bývalé Hvězdy (klasicistního parku) do prostoru na levé straně řeky Dyje. Podle mého názoru tak byl v roce 1805 Chrám Slunce přemístěn blíže k nově hloubenému Zámeckému rybníku, čímž objekt ztratil své výsadní postavení a stal se „pouhou“ součástí nové parkové kompozice.
Samotný Templ tvořilo, jak dokládá dobová literatura i ikonografické prameny, osm dórských sloupů nesoucích zdobenou římsu s kopulí a stojících asi na dvou až třímetrovém soklu s výklenkem, kolem něhož se ze dvou stran vinulo rampovité schodiště se zábradlím. Díky své výšce umožňoval návštěvníkům výhled do všech alejí. Vnitřek kopule byl vyzdoben malíři Franzem Antonem Hurtelem a Johannem Meidingerem a římsa nesla nápis „RERUM PRODUCTORI, ENTIUM CONSERVATORI“; v překladu „Tvůrci věcí, zachránci bytostí“.
Šlo tedy o klasicistní osmiúhelník, jenž byl středem Hvězdy a ze kterého vybíhalo osm (původně sedm) alejí s vysazenými vlašskými topoly (později jírovci), přičemž každá byla zakončena překvapující dominantou:
Severním směrem vedla alej k vysoce klenutému mostu přes Starou Dyji, rámovanou smutečními vrbami (přibližně 150 metrů pod soutokem Dyje a Zámecké Dyje).
Na severovýchodě končila alej u římského triumfálního oblouku, který byl ozdoben nápisem „DIVE JULIANO IMPERATORI“, tzn. „Božskému císaři Juliánovi“.
Východní alej původně končila u „slowakische Bauernzimmer“, hranice dříví, z vnějšku jednoduché a nevzhledné, jež ukrývala dvě krásně malované rolnické místnosti.
Jihovýchodním směrem vedla alej ke gotickému (loveckému) domu, stojícímu na rozlehlé louce s půdorysem podobným půdorysu kaple. Podle dobového popisu se jednalo o jakýsi antický druh stavby, obohacený čtyřmi věžičkami, okny s barevnými skleněnými tabulemi a lomenými oblouky. I zde se měl nacházet nápis, vyvedený gotickým písmem: „AETAS MEDIA, MEDIUM AUTEM TEN(U)ERE BEATI“, což znamená „Středověk, půle cesty k blaženosti“ či jinak „Středověk, střed štěstí“.
Jižním směrem mířila alej k lednickým selským usedlostem v Dlouhé (dnešní Slovácké) ulici a navazovala na původní parkovou úpravu francouzského stylu v místech nynějšího Růžového rybníka.
Jihozápadní alej směřovala k zámeckým jízdárnám.
Na západ vedla alej až k Zámecké Dyji a průhled končil u Labutího jezera s vodotrysky.
Severozápadní alej pak byla ukončena tureckou věží s mešitou – známým Minaretem.
K odstranění Templu došlo relativně brzy, tj. mezi lety 1820–1824, neboť na indikační skici stabilního katastru (1824), a tedy ani na pozdějším tzv. Císařském povinném otisku map stabilního katastru (1826), se již chrámek nevyskytuje.
Literatura:
Novák, Zdeněk: Zámecká zahrada. In: Kordiovský, Emil (ed.): Městečko Lednice. Brno 2004.
Wilhelm, Gustav: Joseph Hardtmuth 1758–1816. Architekt und Erfinder. Wien–Köln 1990.
WITZANY, Michael: Die Marktgemeinde Eisgrub. Geschichtliche Mittheilungen aus der Zeit von 1600 bis 1800. Band II., Eisgrub 1901.
Wolny, Gregor: Die königliche Hauptstadt Brünn und die Herrschaft Eisgrub. Brünn 1836.
Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002.
Zatloukal, Pavel – Krejčiřík, Přemysl – Zatloukal, Ondřej: Lednicko-valtický areál. Praha 2012.
