Zaniklé dominanty Lednicko-valtického areálu (I.) - červenec/srpen 2015
Zapomenutý Katzelsdorfský zámeček (autor o něm psal v MK 6/2013 – pozn. red.) není jedinou zaniklou stavbou dnešní krajinné kompozice, která nese název Lednicko-valtický areál. Dokonce i samotný, turisty hojně navštěvovaný, lednický park vypadal před 200 lety jinak. V prvním díle tohoto třídílného miniseriálu si přestavíme některé stavby, jež (nejen)ve zmíněném parku dříve stávaly.
Chrám Múz
Chrámek Múz či Letohrádek umění, stojící kdysi v místech nynějšího lednického palmového skleníku, v blízkosti sochy lva, který svírá původní erb rodu Lichtenštejnů, a plastiky vlka s erbem rodu Kinských, byl podle údajů knížecího vychovatele J. Haderera dostavěn v roce 1809, za vlády knížete Jana I. Josefa z Lichtenštejna, přičemž stavební přípravy začaly podle informací hlavně současné literatury již o dva roky dříve. Plány vypracoval knížecí architekt a stavební ředitel Josef Hardtmuth.
Templ měl obdélníkový půdorys s rozměry 27 stop (dolnorakouská či vídeňská stopa = 0,316 metrů) na délku, ale pouze 12 stop na šířku, tzn. přibližně 8,5 x 4 metry, a zdobila ho měděná sedlová střecha. Interiér zdobily sochy Múz, které byly umístěny v osmi nikách a symbolizovaly vědu a umění. Společně s reliéfy je vytvořil sochař Josef Klieber, a právě jeho sochy daly tomuto objektu své jméno.
Přibližně v letech 1824–1825, za působení dalšího architekta Josefa Franze Engela, mělo dojít k přemístění soch na nově vystavěný zámeček Tři Grácie. Nicméně můžeme v současné literatuře narazit na chybné tvrzení, mimo jiné u autora Pavla Zatloukala, že čtyři sochy z chrámku Múz zdobí i Apollónův chrám.
Prázdné výklenky pak nechal kníže zaplnit vázami s květinami a později dokonce zazdít, takže vznikl prázdný vestibul s lavičkami k odpočinku a bývalou slávu připomínalo již jen atrium. Sál chrámu byl propojen s přilehlou oranžérií skleněnými dveřmi a po zmíněném odstranění sochařské výzdoby a jejím nahrazení vázami s květinami sloužil objekt spíše jako průchod mezi ní, potažmo zámkem, a parkem.
Exteriér představoval čtyři schody vedoucí k atriu, kde se nacházely čtyři široké pilíře. Z obou bočních stran čněl další sloup, celkem tedy šest sloupů z tvrdého kamene s korintskými hlavicemi tvořícími portikus, a dále čtyři pilastry taktéž s korintskými hlavicemi, jež zdobily hlavní průčelí stavby. Objekt tak mohl zdáli návštěvníkovi připomínat desetisloupový řecký chrám. Stavba svou dominantní polohou umožňovala výhled na vzdálenou oboru a Janohrad (tehdy nazývaného Hansenburg).
Sloupoví neslo kladí s frontonem obohaceným Klieberovým basreliéfem představujícím boha Apollóna ve slunečním voze – stejný motiv, související s jeho kultem coby boha světla a s jeho postavením v celkové ideové koncepci areálu, se později objevil právě i na basreliéfu Apollónova chrámu.
Z důvodu dané nesrovnalosti současná literatura chybně odkazuje i na informaci, že basreliéfový vlys boha Apollóna na slunečním voze (jedná se o největší reliéf v Lednicko-valtickém areálu) pochází stejně jako ostatní sochařská výzdoba ze zaniklého Chrámu Múz.
Nakonec byl ale v roce 1842 (resp. 1843) chrámek zničen, společně s oranžérií a divadlem, a to kvůli stavbě výše uvedené budovy skleníku. Stalo se tak i přesto, že anglický architekt Petr Huberat Desvignes před samotnou likvidací vypracoval plán, který počítal s výstavbou nové oranžérie a zároveň v určité podobě i se zachováním stávajícího chrámku.
Závěrem je vhodné o této zaniklé dominantě uvést jednu zajímavost, a sice že objekt byl ochuzen o horní osvětlení. Tento nedostatek vytýkal knížeti sám architekt Hardtmuth v roce 1812, tedy v době ukončení pracovního poměru.
Staré lázně
První stavba tohoto typu měla být schválena 11. října 1794 knížetem Aloisem I. Josefem z Lichtenštejna a realizována v lednickém parku podle plánů již zmíněného Josefa Hardtmutha.
Vyobrazení a skici ukazují, že návrh byl pojat v egyptském stylu, takže na mohutném soklu stály čtyři sloupy s egyptskými hlavicemi, jež zdobily portál, nad nímž byl z pohledové strany umístěn nápis. Mohutné stěny, zdobené reliéfy a výklenky s vázami, nesly římsu, která se ve čtyřech stupních úžila, a mohla tak připomínat nedokončenou pyramidu. Z pohledové strany vedlo z vody k lázním šestistupňové schodiště, a jelikož byla stavba osově souměrná, nacházelo se i na druhé straně, ovšem s tím rozdílem, že zde bylo pouze třístupňové.
Interiér měl být vybaven dvěma bazénky, přičemž každý z nich byl umístěn v jedné z masivních bočních stěn a údajně napuštěn mořskou vodou. Jak naznačuje půdorys lázní, na stěnách se pravděpodobně nacházela reliéfní výzdoba, skýtající tři plastiky na každé straně, což by znamenalo, že osová souměrnost byla zachována i uvnitř objektu. Stavba (egyptský motiv) tak měla představovat jakýsi protipól mezi Chrámem Slunce (antický motiv) a Čínským pavilonem – pagodou (orientální motiv).
Ačkoli podle názoru autora Gustava Wilhelma došlo kolem roku 1804 k likvidaci stavby, na žádné ze známých map lednického parku objekt nefiguruje - pouze na jedné ze dvou skic jsou Staré lázně vyobrazeny nedaleko Minaretu, na další pak patrně na břehu rybníka, jenž ale v roce 1794 nemohl existovat. Z tohoto důvodu je možné usuzovat, že buď skica vznikla až po vyhloubení zámeckého rybníku, nebo stavba musela stát u břehu řeky Dyje, či se dokonce jednalo o nerealizovaný, příp. pozměněný projekt!
Nové lázně
V roce 1806 (opět podle údajů J. Haderera) došlo, tentokrát již bez žádných pochybností, ke stavbě druhé lázeňské budovy, jež bývá v současné literatuře označována jako tzv. Nové lázně. I v tomto případě se vycházelo z plánů, které zpracoval Josef Hardtmuth, ale s tím rozdílem, že zadavatelem práce byl již mladší bratr zesnulého Aloise I. Josefa – Jan I. Josef z Lichtenštejna.
Objekt stával do počátku 40. let 19. století na břehu Růžového rybníka, dříve známého jako rybník Lázeňský. Jak popisuje tehdejší návštěvník parku, jednalo se o kubickou stavbu s otevřeným dórským portikem a čtyřmi dórskými sloupy, které nesly zdobený vlys a mohutné trámoví nahrazující klasický tympanon, čímž se dosáhlo vodorovné střechy, a objekt tím získal originální podobu „řeckého chrámu“. Půdorys budovy byl obdélníkového tvaru a měl 57 stop na délku a 24 stop na šířku, tzn. zhruba 18 x 7,5 metru. V hlavním sále se po obou stranách nacházely koupací místnosti (bazénky s teplou a studenou vodou) a za zadní stěnou existovala menší místnost se zděnou kašnou, ze které vystřikovala voda do výše patnácti stop, tedy 4,74 m, z čehož lze usuzovat, že objekt byl nejméně pět metrů vysoký. Sochařská výzdoba byla dílem vídeňských sochařů Vogela a Hoylera.
Z rybníku k lázním vedlo schodiště, jež bylo později nahrazeno nebo pouze architektem Jiřím Wingelmüllerem přestavěno do novogotizující podoby a které se zde nachází do dnes. Zároveň, nejpozději Wingelmüllerovou úpravou, vznikl prostor pro ukotvení lodě – gondoly.
Nové lázně byly odstraněny pravděpodobně na počátku 40. let 19. století, neboť v účetním materiálu ani na dobových plánech z pozdějších let se stavba již nevyskytuje. Samotná demolice pak s velkou pravděpodobností souvisela s parkovou úpravou, která vyvrcholila výstavbou už několikrát zmíněného palmového skleníku.
Daniel Lyčka
Literatura:
Haderer, J.: Die schönsten Bauten und Gartenanlagen Seiner Durchlaucht des regierenden Fürsten Johann von Liechtenstein. Neues Archiv für Geschichte, Staatenkunde, Literatur und Kunst. März 1829.
Novák, Zdeněk: Zámecká zahrada. In: Kordiovský, Emil (ed.): Městečko Lednice. Brno 2004.
Wilhelm, Gustav: Joseph Hardtmuth 1758–1816. Architekt und Erfinder. Wien–Köln 1990.
Wolny, Gregor: Die königliche Hauptstadt Brünn und die Herrschaft Eisgrub. Brünn 1836.
Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 200
