Salet > Zámeček ustoupil drátům - říjen/2009
13.09.2016 22:00
Květa Kolářová prožila dětství na Katzelsdorfském zámečku u Valtic. Její dědeček Michal Kycl tam po válce sloužil u Lichtensteinů jako hajný. Ze zámečku, který byl součástí Lednicko-valtického areálu, ale zbyly už jen zažloutlé fotografie. Musel totiž ustoupit drátěným zátarasům.
„Milovala jsem to tam. Bylo tam všechno, co má na hájence být. Dědeček choval prasata, slepice, krůty a kozy. Ze všeho nejraději jsem ale měla psy. Když je strýc Pavel cvičil, chodili se na něj dívat lidé z celého okolí,“ vzpomíná Květa Kolářová, která na hájence trávila vždycky celé prázdniny.
Život u hranic ale nebyl jenom idylický. „Několikrát jsme zažili noční přestřelku,“ vybavuje si Kolářová poválečná léta, v nichž tudy přecházeli do Rakouska banderovci.
Devětašedesátiletá žena si dobře vzpomíná i na knížete Franze I. z Lichtensteinu a na jeho manželku. „Na hájence se zastavili vždycky, když v lese pořádali hony. Chovali se k nám velice mile. Dědeček se jim staral o zbraně a připravoval jejich hostům jídlo,“ říká Kolářová.
Sama se jako dítě honů účastnit nesměla. „Dobře si ale vzpomínám na řady vyrovnaných zajíců a bažantů před hájenkou. Stříleli se i kačeny nebo divočáci. Jednou postřelili srnu a pamatuju si, že plakala jako člověk,“ dodává Kolářová. Zážitky z dětství na hájence ji ovlivnily natolik, že se rozhodla studovat lesnickou školu.
„Se strýčkem Pavlem jsem často chodila na terasu na střechu zámečku. Dalekohledem jsme sledovali celé okolí. Bylo vidět až na lanžhotský kostel. Zvláště při západu slunce to byla okouzlující až tajemná atmosféra,“ popisuje.
Velkým zlomem se stal rok 1953, ve kterém komunisté donutili rodinu hájenku opustit. „Tenkrát se stavěly se drátěné zátarasy a dědeček musel odejít na hájenku do Lanžhota. Všichni jsme to tehdy obrečeli. Nechápali jsme, proč ty dráty nemohou posunout o dva metry, abychom mohli zůstat,“ vzpomíná Kolářová. Vojáci brzy srovnali zámeček se zemí a dnes jeho existenci připomíná už jen hluboká studna.
Martina Muziková
