Snaha Jana I. Josefa knížete z Lichtenštejna o odkoupení mikulovského panství - březen/duben 2021
V roce 1249 udělil tehdy ještě moravský markrabě Přemysl Otakar (budoucí český král Přemysl Otakar II.) ves Mikulov s příslušenstvím v léno Jindřichovi I. z Lichtenštejna. Šlo o první rodovou državu na Moravě a panství zůstalo ve vlastnictví rodu až do roku 1560, kdy je byl Kryštof IV., řečený Marnotratný, nucen z finančních důvodů prodat. Lichtenštejnové, i přes opakované pokusy, již nikdy své nejstarší moravské dominium zpět nezískali.
Pomineme-li lichtenštejnskou sňatkovou politiku, nejblíže k získání ztraceného Mikulova byl na počátku 19. století Jan I. Josef, suverénní kníže a vládce domu z Lichtenštejna a na Lichtenštejnu a na Mikulovu, vévoda krnovský a opavský ve Slezsku, hrabě z Rietberga, rytíř Řádu zlatého rouna, nositel velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie, komorník Jeho c. k. apoštolského majestátu, polní maršál, majitel c. k. husarského pluku č. 7 atd. Právě tento kníže bývá spojován s výstavbou loveckých zámečků a jiných saletů v krajinné kompozici dnešního Lednicko-valtického areálu. Kromě toho, že se aktivně zúčastnil i bojů během napoleonských válek, tak od března 1805 se po smrti svého staršího bezdětného bratra stal hlavou primogenitury rodu knížecího domu Lichtenštejnů. A jako vládce a správce rodového fideikomisu (tedy smlouvy o rodinném svěřenectví znamenající, že vladař je nejenom uživatelem, ale hlavně správcem zodpovědným za majetek rodu) postupem let získával další rozsáhlá panství a statky. Jeho hlavním cílem bylo v tomto směru finančně a především majetkově zabezpečit své nejstarší syny, a tím i pokračování rodu.
Součástí „majetkové politiky“ bylo i získání Mikulova. Navíc ztracené moravské panství bylo jediné, o které měl kníže v českých zemích zájem.
Ostatní kupoval pouze v Dolních Rakousích, Štýrsku, Korutanech a Uhrách. Proč? Jednoznačná odpověď neexistuje. Dolnorakousko-štýrské koupě bývají interpretovány jako jakýsi výraz úcty vůči vídeňskému gravitačnímu centru monarchie. Jan I. Josef se též zřejmě rozhodl předvídavě redukovat jednostranné zaměření rodinného dominia na země Koruny české. V tomto případě mohl mít nezanedbatelnou roli i vzmáhající se slovanský nacionalismus.
Ziskem nového nemovitého majetku dosáhl zabezpečení knížecího rodu – i skrze vytvoření tří menších majorátů (tedy právo na vládu má nejstarší z nejbližších zákonných dědiců posledního vládce) pro svého druhého, třetího a čtvrtého syna. Janovo počínání bývá vysvětlováno též silnou rodovou tradicí v časech probíhajícího romantismu. Pro podpoření této hypotézy je možno uvést tři příklady:
Opětovné zakoupení (r. 1807) dolnorakouského hradu-pevnosti Liechtenstein u Mödlingu, nacházejícího se jižně od Vídně, od kterého rod odvozoval svůj název.
Zisk (r. 1814) dalšího hradu Liechtenstein u města Judenburg ve Štýrsku, který v minulosti patřil štýrské větvi rodu, jejímž nejslavnějším členem byl minnesenger Oldřich (Ulrich) z Lichtenštejna.
Snaha připojit k dosavadnímu panství Mikulov jakožto první sídlo rodu na Moravě.
Navíc by jeho opětovným získáním pro rod byla užívaná titulatura – kníže z Lichtenštejna a na Lichtenštejnu a na Mikulovu – znovu podložena na reálném majetkovém vlastnictví. Přestože Lichtenštejnův zájem o Mikulovsko i část odborné veřejnosti považuje stále spíše za jakýsi mýtus, lze veškeré námitky vyvrátit.
Jak dokládá korespondence z roku 1811, Jan I. Josef skutečně oslovil svého souseda Františka Josefa knížete z Dietrichštejna na Mikulově a hraběte Proskau-Leslie s nabídkou Mikulov odkoupit. V německy psaném dopise jsou mj. tato slova: „Tvá nepřítomnost mě vede k tomu, abych Ti učinil písemnou nabídku, kterou bych však raději projednal ústně. Co se týče Mikulova, došlo na jednání ohledně prodeje tohoto panství už mezi mým zemřelým bratrem a tvými bratranci. Kupující a prodávající si dali na čas, a tak jednání ztroskotala. Snad by mezi námi dvěma mohlo být úspěšnější.“
Dietrichštejn mu však, rovněž německy, odpověděl zamítavě: „...Snadno si domyslíš, že bych ti v každé jiné situaci, než je tato, velmi rád pomohl a podpořil jakékoliv tvé přání. (...) věz, že ve mně vždy budeš mít dobrého souseda, který tě kdykoliv přátelsky přivítá, i když s tebou nemůže soupeřit v poskytnutí takového osnujícího přijetí. (...) Je mi to velmi líto, neboť je to poprvé, co si ode mne něco přeješ, a já Ti nemohu vyhovět“
V roce 1811 tedy k žádnému sepsání kupní smlouvy nedošlo. O devět let později však byla situace zcela jiná. Přestože Jan I. Josef již se ziskem Mikulova nepočítal, v roce 1820 mu František Josef kníže z Dietrichštejna-Proskau-Leslie nabídl jeho odprodej za sumu 800 000 zlatých. Byl vypracován i koncept návrhu o prodeji, nicméně k uzavření transakce nedošlo. Příčinou byla nepochybně cena, kterou Dietrichštejn požadoval. Jen pro představu, za stejnou částku koupil kníže z Lichtenštejna o čtyři roky později dvě panství v Uhrách.
Není tedy možno se ztotožnit s úvahami, že Jan. I. Josef byl ochoten zaplatit za Mikulovsko jakoukoliv sumu. Jak sám napsal v dopise svému dvornímu radovi a valtickému rodáku Theobaldu Wallaschkovi z Walberga, s ohledem na výnosnost mikulovského dominia byl ochoten vyplatit na splátky maximální částku 700 000 zl. Tedy i v tomto případě byla pro Lichtenštejna přednější jeho typicky rozvážná finanční politika před výše zmíněnou silnou rodovou tradicí. Ze strany knížete z Dietrichštejna byly Janovi nabídnuty též Židlochovice, o ty však neměl zájem.
Tudíž ani v letech 1811 a 1820 Lichtenštejnové mikulovské panství zpět nezískali, a nedokázali tak změnit krok zadluženého Kryštofa IV. Marnotratného.
Je možné se jen domýšlet, jakou podobu by mohl mít současný Lednicko-valtický areál, kdyby součástí krajinářských úprav byly i Pavlovské vrchy s tamními hrady. Pravděpodobně by se postupovalo stejně, jako v případě okolí dolnorakouského hradu-pevnosti Liechtenstein. Historie však žádné „kdyby“ nezná...
Prameny a literatura:
Moravský zemský archiv v Brně, fond Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov, karton 581, inv. č. Lichtenštejn Jan I. Josef, fol. 1r–3v; fond F 18 Hlavní registratura Ditrichštejnů Mikulov, karton 1500, inv. č. 8356, sign. 212a, fol. 112r–118v.
Merkl, Christoph Maria – Löffler, Josef: Lichtenštejnové v českých zemích od středověku do 20. století. Majetky, práva, správa. Vaduz 2016.
Vařeka, Marek: Lichtenštejnská panství na Moravě do Bílé hory. Ostrava 2020.
