Místní cihelny
Historie knížecí cihelny ve Valticích
Na konci ulice Polní, v místech dodnes označovaných U cihelny, existoval již koncem 18. století významný liechtensteinský podnik, tzv. knížecí cihelna. Přestože stále neznáme přesný rok založení podniku, je zřejmé, že to muselo být před rokem 1790, neboť při renovaci valtického zámeckého divadla, postaveného právě v roce 1790, se nalezly cihly se značkou HF (Hof Feldsberg – Dvůr Valtice, případně Herrschaft Feldsberg – Panství Valtice). K tomuto závěru přispívá i skutečnost, že lovecké zámečky či salety v dnešním Lednicko-valtickém areálu jsou vystavěné z cihel s toutéž značkou, jejíž raznice byla užívána v knížecím podniku.
První významná a archiváliemi doložená stavební činnost je z roku 1845, kdy byla přestavěna (z pálených cihel) velká cihelná pec a později opravena sušárna cihel. K uvedené renovaci se dochoval kolorovaný plán, týkající se mimo jiné přebudování a zaklenutí vápenné pece na pec cihelnou ve Valtické knížecí cihelně. Plán byl podepsán roku 1845 Poppelackem a Mauserem, přičemž celkové práce vyšly na 168 zlatých 7 krejcarů a 3 denáry.
K roku 1874 se nám dochoval další kolorovaný plán od Josefa Schlepse s účetním materiálem, týkajícím se stavebních prací velké cihelné pece a přilehlé místnosti pro sklad (kamenného) černého uhlí. Vyúčtování ve Valticích ze dne 22. ledna 1874 počítalo s částkou 2 813 zlatých 57 krejcarů. Následně byl ale uvedený rozpočet seškrtán a celková suma snížena.
Za vlády knížete Jana II. z Liechtensteina, zvaného Dobrotivý, byl v roce 1885, přesněji dne 1. května, dán valtické správě na starost velkostatek Lednice. Příkaz ke sloučení uvedeného velkostatku obsahoval výnos dvorní kanceláře č. 702 ze dne 14. ledna 1885. Správa obou velkostatků sídlila ve Valticích a do roku 1887 měla na starosti mimo jiné obě knížecí cihelny z obou panství. Za knížete Jana II. byl ve valtické knížecí cihelně cihelným mistrem Josef Petz
Po první světové válce, a následném připojení Valticka k Československé republice v roce 1920, zůstala cihelna i nadále pod správou knížete. I přesto, že měla být její výroba ve 30. letech minulého století negativně ovlivněna z důvodu hospodářské krize, a v pozdějších letech i kvůli zastaralému a snad i málo efektivnímu výrobnímu procesu, způsobily ukončení výroby až události druhé světové války a minimální snaha o obnovu po válce.
Z roku 1924 se dále dochovala pozoruhodná korespondence mezi správou velkostatku ve Valčicích a městským stavitelem panem Františkem Hudcem, který dopisem ze dne 13. června 1924 (Brno – Nové Černovice) žádal správu velkostatku Valčice o sdělení nejnižší ceny cihel normální velikosti na stavbu celního úřadu v Poštorné. Bylo mu odpovězeno, že je nachystáno k odběru 120 000 kusů cihel, přičemž cena za 1 000 ks byla 350 Kč i s dopravou na staveniště celního úřadu v Poštorné.
Přestože byly sepsány podmínky a požadavky vzájemného obchodu, nakonec k němu nedošlo, neboť prodávající strana nemohla na stavbu dodat smluvený materiál, protože neměli kvůli neodkladným stavebním pracím volné potahy, a selské potahy za přijatelnou cenu nebyly k sehnání. Přesto byl navrhnut kompromis – za osobní odběr v místní cihelně si měl velkostatek účtovat pouze 300 Kč za 1 000 kusů. Díky následné odpovědi od Jana Zapletala došlo k ukončení obchodu a materiál na stavbu byl dodán od jiného dodavatele.
Nadcházející 30. léta minulého století jsou symbolem světové hospodářské krize, která se promítla snad do všech hospodářských odvětví, stavebnictví nevyjímaje. Autor Jaroslav Školl se svém příspěvku v knize Valtice uvádí, že z důvodu této krize se provoz v obou valtických cihelnách nevyplácel a byl tedy zastaven. K této souvislosti je ale třeba dodat, že obecní cihelna podle archivních pramenů zanikla před vypuknutím hlavní vlny hospodářské krize a ukončení jejího provozu spíše způsobila zastaralá výroba a vysoké finanční náklady na pokrytí provozu, které plynuly z městské kasy. Naproti tomu knížecí podnik, i když též se zastaralou výrobou, krizi překonal a provoz byl ukončen ve 40. letech 20. století z jiných důvodů.
Cihelna nakonec zanikla, jak vzpomíná místní pamětník Jan Polák, na přelomu let 1942/1943 z důvodu nedodání správného a kvalitního uhlí (tzv. uhlí černý ořech). Valtická knížecí cihelna totiž fungovala na principu vypalování cihel jednou za rok v zimě týden až 14 dní v kuse, nikoliv jako později úvalská cihelna s téměř nepřetržitou výrobou. Později se malá pec přeměnila na sklad a k pálení cihel se využívala pouze velká cihlová pec. Ani jedna z valtických cihelen neměla dokonce symbolický komín, ale kolem pece se nacházelo 6-8 malých komínků.
Kromě klasických cihel se v podniku dělaly i střešní tašky, komínovky, dlaždice aj. Velká pec byla klenutá z pálených cihel s pomyslnými dvěma patry (jedno pod úrovní terénu), kde se vysušené cihly před vypálením naskládaly, zasypaly uhlím a 2 postranní otvory se během vypalování provizorně zazdily. Celý objekt byl navíc bez elektrifikace a kanalizace a dle slov pamětníka fungoval značně samostatně. Po válce již nebyl zájem provoz obnovit, a tak byly objekty využívány státním statkem jako dílny a stáje. Pokračovaní příště…
Závěrem bych chtěl poděkovat panu Janu Polákovi za jeho čas a informace, které byly v článku využity. Samotná studie pak vznikla za podpory Galerie Reistna, jmenovitě za podpory pana Stanislava Schneidera.
Prameny:
Moravský zemský archiv v Brně (MZAB), fond F 94 Velkostatek Valtice, kart. 180, fasc. 42; kart. 263, fasc. 58; kart. 268, fasc. 11 a kart. 293, fasc. 6.
Daniel Lyčka
