Josef Červenka

Ve strážní službě - SOS

    "Po padesáti letech se ze zasutého času vracejí a opět oživujé vzpomínky na rok 1938, ve kterém jsem byl povolán do útvaru SOS, jehož úkolem byla ostraha nedotknutelnosti hranic Československa před napadením hitlerovským Německem...

 

                                                                                                                                      

    V pozdních večerních hodinách 20. května 1938 přišel k nám příslušník policie s rozkazem, abych se okamžitě dostavil na velitelství policie v Břeclavi, které v té době bylo na nynějším náměstí Rudé armády – vedle fary. V zatemnělé místnosti velitelství, která již byla zaplněna dalšími povolanými občany, nás velitel policie informoval o stávajíci napjaté situaci s tím, že jsme jako spolehliví občané vybráni a určeni – vzhledem k nebezpečí napadení – ke strážní službě v útvaru SOS k ostraze nedotknutelnosti hranic.

    

    Dále nám bylo řečeno, že jako vojáci v záloze doplníme stavy příslušníků policie, četnictva a finanční stráže, že jsme s ponecháním vojenských hodností vyňati ze svazku armády a od tohoto okamžiku podléháme pod ministerstvo vnitra. Rozmístněni budeme přímo na hranicích, a to před armádou, jejíž jednotky zaujmou obranné postavení v určené vzdálenosti od hranice. Přímo na hranicích nebude armáda, nýbrž jednotky SOS. Jejich úkolem bude vzbudit při napadení střelbou na nepřítele poplach a poté okamžité stažení na ochranné postavení armády.

    

    Po ukončení proslovu velitele policie a složení přísahy nám byla vydána výzbroj a výstroj, sestávající z vojenské uniformy, přilby, pušky s náboji, ručních granátů. Po přestrojení jsme pak nastoupili na korbu nákladního auta a bez seznámení s cílem jízdy sme odjeli. Bylo již těsně před svítáním, když jsme projeli Valtice a po krátké jízdě jsme byli u cíle, určeného stanoviště družstva. Byl jím lovčí zámeček s obydlím hajného. Zámeček stál na pokraji lesa v samé blízkosti hranic a silnice, spojující Valtice s rakouskou obcí Katzelsdorf. V našem družstvu bylo 5 vojáků v záloze a 7 členů z řad policie a četnictva. K výzbroji družstva patřil jeden lehký kulomet vzor 26.

 

    Po krátkém seznámení se se strážními úkoly jsme byli ubytováni v bývalé stáji na dvoře hájovny. Po rozdělení hlídek – po dvou mužích – jsme ihned nastoupili do strážní služby. Bylo to nepřetržité hlídkování na hranicích v délce zhruba 2 kilometry. Velitelství naší čety, která sestávala ze tří družstev, bylo v budově blízkého hospodářského stavení na tzv. Genži. Velitelem byl příslušník policie.

 

    V prvních dnech strážní služby byla situace na hranicích napjatá a hlavně v nočních hodinách se často ozývala střelba. Hranice byla uzavřena pro veškerý styk se zákazem vstupu z obou stran a silnice do Katzelsdorfu byla uzavřena závorou. Stejně jako na naší straně hranic tak i na rakouské nebyly rozmístěny jednotky armády, ale jenom bojůvky Freikorpsu, které hlavně v nočních hodinách provokovaly a narušovaly klid na hranicích. V jednom z těchto dnů jsme prožili i otřesný zážitek, na který nelze ani po tolika letech zapomenout. Když se před námi střeženým úsekem objevila malá skupinka Židů, kteří utíkali před pronásledováním z Rakouska a prosila, abychom jim nebránili při vstupu do Československa. Jejich prosba byla tak úpěnlivá a naléhavá, zakončená slovy, abychom je při nesplnění jejich prosby raději na místě zastřelili, než aby se museli vrátit zpátky. Z lidského hlediska jsme rozhodli tak, že aniž bychom přímo přímo porušili rozkaz o zákazu vstupu na naše území, dali jsme skupině pokyn, aby hranice přešla v lesním úseku mezi našim a sousedním družstvem. V dalších dnech a několika týdnech nastalo celkové uklidnění situace, tak jsme byli začátkem července posláni domů, abychom se opět vrátili ke svému civilnímu povolání.

 

    Potom ovšem přišlo datum 20. září 1938, kdy jsme byli jěště před všeobecnou mobilizací povoláni opět na stejné stanoviště. V těchto, pro Československo tak dramatických dnechto bylo na hranicich již mnohem nebezpečnější. Poplachy jak ve dne tak i v noci byly častější a častěji se také ozývala střelba. V každém z těch dnů měsíce září a října jsme byli v plné pohotovosti a podle údajného zjištění nám bylo v jednom z posledních zářijových dnů hlášeno, že udaný den bude ve 13 hodin zahájen na Československo útok. Útok však nenastal a v následujících dnech – pro Československo tak tragických – jsme byli přpraveni splnit náš úkol i když jsme si byli vědomi, že bychom před útočícím nepřítelem náš ústup v nepřehledném terénu a stažení za obrannou línii naší armády asi nepřežili. A tak jsme v plném nasazení čekali, co se bude dít v dalších hodinách a dnech.

   

    Dočkali jsme se však brzy a skutečnost byla neuvěřitelná. V časných ranních hodinách dne 7. října jsme dostali rozkaz stáhnout se z našho stanoviště na Genžu. Zde nám bylo oznámeno, že náš úkol ostrahy hranic tímto dnem skončil, a protože pohraničí včetně Břeclavi bude vydáno bez boje, byl nám dán rozkaz, abychom jak výzbroj tak výstroj odevzdali na velitelství policie, které se již v tento den, to je 7. října stěhuje do Moravsko Nové Vsi. Bylo to pro nás neuvěřitelné a těžko jsme se mohli s touto skutečností smířit. Již bez disciplíny a neorganizovaně jsme prošli Bořím lesem a jenom ze zoufalství a ze vzteku nad neuvěřitelnou zradou jsme cestou bezhlavě stříleli do vzduchu. Po našem příchodu bylo již v Břeclavi bezvládí, poněvadž velitelství policie bylo již přestěhováno a cestou domů sem viděl břeclavské Němce jak se shlukují nad splavem v areálu německého veslařského klubu.

     

    Doma jsem si vzal kolo a jel jsem do Moravské Nové Vsi, abych si splnil poslední rozkaz a odevzdal na velitelství policie výstroj a výzbroj a vrátil se zpět. Dne 8. října 1938 vstoupila do Břeclavě německá armáda, aby okupovala moji rodnou Břeclav. Ta se pak stala téměř po sedm let německým Lundenburgem. Jako vojáci jsme se museli v následujícich dnech po okupaci povinně hlásit. K tomuto hlášení jsem jako příslušník SOS naštěstí dostal potvrzení od náhradní korouhve dragounského pluku 7 „T. G. Masaryka“ remontní eskadrony v Hodoníně ze dne 13. října 1938, že je mně jako četaři v záloze povolen volný průchod do území příslušnosti. Již od prvních dnů okupace jsem byl rozhodnut Břeclav opustit. Učinil jsem tak poté, když jsem byl jednoho dne jěště s mnoha dalšími Čechy zbit na hlavní třídě zfanatizovanými ordnery. Odešel jsem do Brna, ale již za několik dnů jsem obdržel nečekané předvolání do tehdy zřízených polovojenských pracovních útvarů pro tzv. utečence ze zabraného území, které jsou tč. Bez zaměstnání, a také pro další – v té době nezaměstnané. Našimi kasárnami se staly baráky bývalé infekční nemocnice na Červeném kopci v Brně. Zde jsme byli přestrojeni do obnošených vojenských uniforem a vykonávali jsme nouzové zemní práce. V případě sněhové kalamity i úklid na ulicích Brna.

 

    Jako krutý výsměch se mně v této době často vracela vzpomínka na sliby v rádiu a v tisku před okupací: „Členové Stráže obrany státu, vlast na vás nikdy nezapomene...“ tak často opakované v těch dramatických dnech, v nichž jsme byli ochotni položit životy při ostraze nedotknutelnosti hranic Československé republiky.

 

    Po získání zaměstnání v oboru – byl jsem vyučen typografem – v únoru 1939 se potom začal odvíjet můj další život v Brně, kde jsem žil a pracoval téměř 33 let až do odchodu do důchodu. ten prožívám v mé rodné Břeclavi."

ČERVENKA, Josef: Ve strážní službě - SOS. In: BLAŽEK, Josef (ed.): Osudný rok 1938 v břeclavském regionu. Břeclav 1989, s. 164 -166.